Pořadovým krokem a poklusem  vpřed

  vojna mne začala v 15 letech  ve Vojenské škole Jana Žižky v  Bratislavě


Na Doupovských horách jsem s vojnou u bojového útvaru začínal   jako poručík v roce 1967. Polní bojový výcvik  byl  hlavní náplní dne. Když jsem jel v čele kolony obrněných transportérů  a trefovali jsme každý cíl  propadal jsem euforii  vojenské síly a moci.  Kasárna  byly dosluhující  baráky z pracovního lágru  německého protektorátu.  Kasárenský výcvik byl ubíjející buzerace a tak jsem se začal ohlížet po  jiné službě vojáka.    

Výpis z vojenské knížky 
   

Obdiv, který je po celém světě  pěstován filmy a žánrovou literaturou ala James Bond  byl  motivem mého troufalého rozhodnutí.    
Požádal jsem o  službu vojenských zpravodajců a tak se mne dostalo  příležitosti poznání  labyrintu světa .
Měl jsem štěstí ,  sloužil  jsem  v etapě deténte (mírové koexistence) která přivodila službu poklidnou. S odahalenými špiony se  obchodovalo jako s fotbalisty a hokejisty ,  nepřítel byl pouze soupeřem. 

Kazisvěti byli v karanténě a tak na Doupově jsme si hráli na válku se západními  armádami.
Kolem zeměkoule   létatal pomník technického pokroku a spolupráce ( Mezinárodní kosmická stanice ). Očekával  jsem Mír a  další spolupráci .

Moje služba u Vojenské kontrarozvědky začala v roce 1970 a skončila v roce 1988.  Moje kancelář na štábu  20.motosřelecké divize v Karlových Varech : cituji z Jardova  památníku:  Oasa z jiného Světa : Při každé přestávce o poradě všichni chodí k němu do kanceláře a ne k Vaněčkovi nebo Šplíchalovi.  A já Vám řeknu proč. Krásný starý koberec, ošlapaný ale krásnými  třásněmi. Veliká plastická mapa ČSSR, akvárium, vůně, úplně jiný pořádek, harmonie, nálada, smích, kritika poměrů a náčelnických rozhodnutí..... 
Jarda mne měl za disidenta který  je podle sociologů v každé societě . O přestávce jsme hráli mariáš a po poradě se šlo  do  Grandhotelu Ambasador  a Music Baru  Kakadu  nebo do neodkladné akce ve svém referátu  

Nejlepší moje vojna byla , když jsem dostal dobrý referát a stal jsem se "strážním psem" Doupovských hor. Referát byl  s  řidičem, vojenským téréním UAZem a dalším civilním autem, konspiračním bytem a průkazem falečné identity. Obročí loveckého revíru Doupovských hor bylo famózní. Lesem obdarované Doupovské hory jsou kouzelnou přírodní rezervací s vojenskou ostrahou. Doupovské hory  mne  připomínaly rodnou hroudu, zamiloval jsem se do zdejší přírody a znám zde jak se říká  každý kámen. Chandra hor a lesa  byla balzámem  mojí duše.

Doupovské hory se staly mojím  zpravodajským i  loveckým revírem. Ulovil jsem zde svého svého prvního jelena, muflona i divočáka. Mým věrným  společníkem byla jezevčice Bonie, kterou jsem dovedl od štěněte přes několik  zkoušek lovecké upotřebitelnosti až k vrcholu, byla uznána jako chovná fena. Myslivost je moje celoživotní záliba  a lov mám v krvi i genech. 
V bývalé vsi  Höfen (Hradiště) jsem měl další aktivitu. Choval jsem zde včeličky u  kterých zalíbení i poučení jsem našel.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

L.P. 1968 Svět  řešil  dilema  mezi socialismem a kapitalizmem  jak dál. Problém byl v tom, že  na Západě chtěli vyvěšovat rudé vlajky ale na východě jsme je chtěli stahovat. Staré umírá a nové se zmítá v porodních křečích a politici tu resucitují  umírající, tu císařským řezem chtějí pomoci na svět nové cestě vpřed..  Touha po změně  je nezničitelná a každé politikum doby má dvě tváře.  O socialismu s lidskou tváří se ve městě hodně  povídalo

Rozhodl jsem se pro svobodné  povolání advokáta a  referenta uvádění věcí na pravou míru.

Jsem zrozen ve znamení Berana, Psa a věčného jara, zpívání a pochodovaní v davu nesnáším .
Karel Čapek:  Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů .

Ovcí nejsem  ani ovčákem jsem býti nechtěl neboť moje duše je  bohémská. Ve školce moje malby chodily na výstavy a já nemusel odpoledne chodit spát. V základce jsem spolužačkám maloval památníčky.  Mým guru ve světě malířů byl profesor Antonín Smažil ke kterému jsem na Vojenské škole Jana Žižky v Bratislavě  docházel do ateliáru malovat. Na škole vyučoval deskriptivu a hrál fotbal za učitelský sbor.  

Právní vzdělání na Univerzitě Karlově se stalo  hlavním  úkolem jak  si zajistit další  život jako advokát.
Mým právním  guru na univerzitě byl  Prof.Vojtěch Cepl se kterým sdílím školu  přirozeného práva  a koncepci státu založeném na  nadvládě práva .
Spravedlnost  kulhá a tak stále ale bohužel platí ,  že  "hrst moci je více než pytel práva"

Advokátní komoru vedl charismatický předseda JUDr. Zdeněk Hrazdíra. S námi koncipienty osobně  vedl skvělé semináře s mnoha  praktickými radami . Já jsme  převzal jeho radu :  když chcete bránit klienta nesmíte si držet klahoty. Odvážně se staral o naši nezávislost  a svobodu !!!
Cituji  z Knihy nestorů české advokacie ... Překvapivě se opakuje jedno a to samé jméno, které by vzhledem k jeho postavení málokdo čekal: předseda Ústředí české advokacie JUDr. Zdeněk Hrazdira. Pochopitelně komunista, který byl ve své funkci od roku 1963 do roku 1983. Tedy celých dvacet let, včetně těch nejtěžších v roce 1968, kdy nás začala okupovat sovětská vojska a následně probíhaly politické prověrky, i v roce 1977, kdy začaly obhajoby signatářů Charty 77. Všechno nějakým zázrakem ustál, a to nejen v očích Ústředního a Městského výboru KSČ, ale především v očích advokátů, kteří si jej za to vážili a dodnes na něj v dobrém vzpomínají. Domnívám se, že to byl právě on, kdo zajistil, že advokacie prošla těmito obdobími s čistým štítem a zachovala si svoji autonomii a nezávislost. JUDr. Zdeněk Hrazdira je jedním z těch, s nimiž bych chtěl udělat rozhovor do naší knihy, ale možné to již není. Tak jsme alespoň oslovili jeho vnuka Jana, také advokáta, který nám poskytl fotografie svého dědečka, a my je zařadili do naší knihy.

Prvním kancléřem  prezidenta Havla byl znamenitý obhájce  JUDr. Josef Lžičař. Primusem advokacie byl  absolovent  americké Harward Law School Gerhardt Bubník.  Měl jsem štěstí  a čest být přijat mezi elitu české advokacie která čítala celkem  814 advokátů. 156 kolegů  bylo zapsáno  jako tlumočníci anglického, německého , ruského, francouzkého, italského, španělského, slovinského, srbochorvatského , maďarského, polského a  norského jazyka.
Ano bylo to další terno na mojí Cestě.  Pokračoval  jsem v mojí  zálibě "stopaře faktů" . I malá advokátní kancelář je lepší než velká lopata. Není svobodnějšího povolání než je advokacie vykonáváná samostatně !

Zpravodajská práce v armádě a  advokacie  změnila moje křídla vrabce v křídla orla. Jak praví  lidová moudrost Kdo jednou s orli začne létat mezi vrabce už nespadne.

L.P.1989 jsem byl již rok advokátní koncipient v Karlovarské advokátní poradně. Koncipoval jsem postupně u JUDr.Vlastimila Koudeleho ± , JUDr. Ladislava Vávry a JUDr.Vladimíra Mildorfa ±  Advokacie byl první obor činnosti který byl  privatizován , od roku 1990 jsem pracoval jako samostatný advokát .
Advokátem  jsem se stal po sedmiletém přípravě (5 let studia práva na Karlově Univerzitě , 2 roky advokátním koncipientem v Karlovarské advokátní poradně vedené JUDr.Vlastimilem Koudelem. Díky univerzitě jsem  získal  potuchu o právu a  zažehnal jsem  nebezpečí  "zelenání mozku" ale také profesní deformaci myšlení zpravodajců a  policajtů v patologické podezíravosti.  

Jak pravil Alfons Mucha  něco pořádného ve svém životě můžeme začít až po čtyřicítce kdy se dostaví životní zkušenosti .  Dárce sídla advokacie   Jan Nepomuk Kaňka se stal  advokátem dokonce  až v požehnaných 69 letech .

Pokud můžete, neseďte doma  a seznáte , že mnohé je jinak .

Korsické advokáty , Napoleonův rodný dům  v divukrásné Korsice ale i jeho hrob v Pařížské Invalidovně  jsem  navštívil  .   Od Korsických advokátů kteří případy vendety   obhajují jsem se dozvěděl , že  korsičan na  justici nespoléhá  a radši bere spravedlnost do vlastních rukou. Korsičané jsou hrdý  národ s vlastním jazykem corsu  a nekonečným bojem za nezávislost což je  problém všech  malých národů , nás Čechů nevyjímaje.

Na Korsice jsem si uvědomil, že vedle proběhu času , cestování nejvíce mění naše názory a rozbíjí naše předsudky .


Jablko poznání  je báječné kráčet po památkách historie v Boží režiji. 

Co se týče  komunismu  podepisuji  moudrá to slova  K.H.Borovského což v časopise SLOVAN 26.7.1850 Světu zvěstováno. „Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Komunistické ideály jsou evergreenem hledání sociální spravedlnosti  lidstva o kterých se dočteme již v Bibli. V  knize Skutky apoštolů  je zapsáno:  Sk 2:42 První křesťanské obce setrvávali v učení apoštolů... Sk 2:44 Všichni věřící byli pospolu a měli vše společné,  Sk 2:45 prodávali své majetky a statky a výtěžek  rozdělovali mezi všechny podle toho,jak kdo potřeboval. Sk 4:32 To množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo  neříkal o tom, co mu patřilo, že je to jeho, ale vše bylo u nich společné.

Touha po změně  je nezničitelná , cesty civilizací a kultur jsou cestami  kolapsů ale naštěstí i  regenerací .