|
|
Pořadovým krokem a poklusem vpřed
vojna mne začala v 15 letech ve Vojenské škole Jana Žižky v Bratislavě
Na Doupovských horách jsem s vojnou u bojového
útvaru začínal jako poručík v
roce
1967. Polní bojový výcvik byl
hlavní
náplní dne. Když jsem jel v
čele kolony
obrněných transportérů
a trefovali jsme každý cíl
propadal jsem euforii
vojenské síly a moci. Kasárna byly
dosluhující
baráky z pracovního lágru
německého protektorátu. Kasárenský
výcvik byl ubíjející buzerace a tak jsem se
začal ohlížet po jiné službě
vojáka.
Obdiv,
který je po celém světě
pěstován filmy a žánrovou literaturou ala James Bond byl motivem mého
troufalého rozhodnutí.
Požádal jsem o službu vojenských
zpravodajců a tak se mne dostalo příležitosti poznání labyrintu světa .
Měl jsem štěstí ,
sloužil jsem v etapě deténte
(mírové koexistence) která přivodila
službu poklidnou. S
odahalenými špiony se
obchodovalo jako s fotbalisty a hokejisty , nepřítel
byl pouze
soupeřem.
Kazisvěti byli v karanténě a tak
na Doupově jsme si hráli na válku se západními armádami.
Kolem zeměkoule
létatal pomník technického pokroku a spolupráce ( Mezinárodní kosmická stanice ). Očekával jsem Mír a další spolupráci .
Moje služba u Vojenské
kontrarozvědky začala v roce 1970 a skončila v roce 1988. Moje kancelář na
štábu 20.motosřelecké divize v
Karlových Varech : cituji z Jardova památníku: Oasa z
jiného Světa : Při každé
přestávce o poradě všichni chodí k němu do
kanceláře a ne k
Vaněčkovi nebo Šplíchalovi. A já
Vám řeknu proč. Krásný
starý koberec, ošlapaný ale
krásnými
třásněmi. Veliká plastická mapa ČSSR,
akvárium, vůně, úplně jiný pořádek,
harmonie, nálada, smích, kritika poměrů a
náčelnických rozhodnutí.....
Jarda mne měl za disidenta který je podle sociologů v
každé societě .
O přestávce jsme hráli mariáš a po
poradě se šlo do Grandhotelu Ambasador a Music Baru Kakadu nebo do neodkladné akce ve svém referátu
Nejlepší moje vojna byla , když jsem dostal dobrý referát a stal jsem se "strážním psem" Doupovských hor. Referát byl s řidičem, vojenským téréním UAZem a dalším civilním autem, konspiračním bytem a průkazem falečné identity. Obročí loveckého revíru Doupovských hor bylo famózní. Lesem obdarované Doupovské hory jsou kouzelnou přírodní rezervací s vojenskou ostrahou. Doupovské hory mne připomínaly rodnou hroudu, zamiloval jsem se do zdejší přírody a znám zde jak se říká každý kámen. Chandra hor a lesa byla balzámem mojí duše.
Doupovské hory se staly mojím zpravodajským i loveckým revírem. Ulovil jsem zde svého svého prvního
jelena, muflona i divočáka. Mým věrným
společníkem byla
jezevčice Bonie,
kterou jsem dovedl od štěněte přes
několik zkoušek lovecké upotřebitelnosti až k
vrcholu, byla uznána jako chovná fena. Myslivost je moje
celoživotní záliba a lov mám v krvi i
genech.
V
bývalé vsi Höfen (Hradiště) jsem měl
další aktivitu. Choval jsem zde včeličky u
kterých zalíbení i poučení jsem našel.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
L.P. 1968 Svět řešil dilema mezi socialismem a
kapitalizmem jak dál. Problém byl v tom, že
na Západě chtěli
vyvěšovat rudé vlajky ale na
východě jsme je chtěli stahovat. Staré
umírá a nové
se zmítá v porodních křečích a politici tu
resucitují umírající, tu
císařským řezem chtějí pomoci na svět
nové cestě vpřed.. Touha po změně je nezničitelná a
každé politikum doby má dvě tváře.
O socialismu s lidskou tváří se ve městě hodně povídalo .