S.K. Neumann

Žalm z roku 1919

 

Já, národ český,

a příliš brzy

jsem vystřizlivěl z krásného snu

o kvetoucí zahradě,

kde svoboda, bratrství, mír

tančily jako dívčí veselý vír

a kde se spravedlnosti dostalo

mně

a každému z mých.

 

Den ze dne

mrskán a bičován

podlými žurnalisty a hrabivými politiky,

krmen a napájen

podvody, lžemi a triky,

nemaje jediného přítele

na vyjedeném ostrově sedím,

do zmatků hledím,

nemoha se nadchnouti pro nic,

věřiti nemohu

milovati nemohu

a naděje jako kocábka z korku

kalnou pěnou a po vlnách beze směru

se zoufale potácí.

 

Jako kobylky

drancují mě hltaví ziskuchtivci,

sedlák mě okrádá,

měšťák mě vydává na pospas bankám

a povaleči všeho druhu

poslední berou mi od úst.

Ti, kteří denně mě zrazovali,

jak na psa karabáč na mě brali,

tyli z mé práce a nadouvali se,

amnestovaní i neamnestovaní

v komisích, ústřednách, ministerstvech

pikle své kují,

znova mě ohrožují,

vymýšlejíce si nové řetězy,

otroctví červenobílé.

 

Demokratický pán světa,

za oceánem číhá dolar,

aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval.

 

Cizí diplomat

se pokrytecky zajímá o můj osud,

poklepává mi na rameno,

abych byl hodný,

že darem dostanu, co po právu mi patří.

Oslavujeme, interviewujeme,

jezdíme v automobilech,

vojáčky, hodně vojáčků chceme

a papežského nuncia...

 

Nevím, čí jsem,

jen steré zřím ruce, domácí, cizí,

jež by mě rády roztrhaly

jako hladové šelmy.
Nevím, čí jsem,

ledaže náležím parazitům,

zbujelým ve všech mých třídách a stavech,

mračnům kobylek, kokotici.

V očích mám písek frází,

nervy mám strhány štvanicemi,

a vstanu-li, tož se potácím

napravo, nalevo,

neznaje cesty k sobě.

 

Svobodu jsem si představoval,

v bratrství doufal jsem,

po míru toužil,

ale jen slova byla zaseta,

nikoli zrní.

 

Krev mi teče z cév a láska vyprchává

o nekonečných mukách se mi nědy zdává,

o nesmírné cestě kamením:

hledívám v cizí plameny

bezradný a zmámený,

táži se: je to počátek,

porodní bolest, jarní bouře,

horlivý nástup v nový věk,

který mě opravdu osvobodí -

anebo pouze křeč,

křeč staré, zlotřilé bestie,

lidstva, jež v sobě, v každém zabije

vždy znova čistý vznět?

 

Ach, kde je svět,

kde malost nebyla by vinou

a člověk otrokem člověka.