Advokát | Krédo | Životopis
Tample | Poutník | Sídlo  

Na moře nevyplouvej bez vesla,

     do Světa se nevydávej bez vzdělání.

Pořadovým krokem a poklusem vpřed

                             


Když jsem dorostl do věku ve kterém lidský rouzum začne  se vidět  v různých stavech a povoláních které mohou býti  mým osudem začal jsem uvažovat ke kterému houfu lidí se připojím a jak zařídím svůj život. Stal jsem se poutníkem v labyrintu Světa a tu  se objevil  první společník na mojí pouti  Všezvěd Všudybyl který mne nasadil brýle mámení.

Způsobu obživy předků jsem se nenásledoval
. Převzít bezperspektivní hospodářství podhorácké chalupy v Tampli  a ještě se starat o náš depandance v Zálesní Lhotě nebo jít do katolického semináře se mne jevilo poněkud nešťastným když Svět mých předků  nenávratně odcházel. Dělný lid přestal být  nádeníky ve fabrikých a na polích,  na místo kostela se chodilo do kina, tancovat, a na estrády  Simonky a Chladila . Také i na brigády které soudruzi nadšeně organizovali a mnozí s pocitem dobrého skutku konali.  Pokusil jsem tuto dobu popsat očima písmáka z Tample v kronice rodné hroudy a mém životopise který je svědectvím jednoho človíčka z České kotliny. Zeměděství se měnilo v průmyslovou výrobu potravin , na pole  místo  koně v České kotlině  definitivně nastoupily stroje  a za humny  hromadná letecká doprava začala měnit naši planetu v jednu velkou vesnici. 

Pilot byl pro mne  idol který neměl konkurenci ale i moře mě láklo,  svět voněl dálavami. Verbíři mě nalákali příslibem, že mohu se stát letcem i námořníkem. Nastalo období života, které nazývám pořadovým krokem a poklusem vpřed.  Byl jsem jako každý mladý člověk nepopsaným listem papíru a hodné štěně. Vysvědčení  bylo s vyznamenáním, ve vojenské nemocnici v Jaroměři za celý den na mne nenašli žádnou vadu a tak jsem si  vyšlápl až do daleké Bratislavy. Já  jsem nevěděl ve skutečnosti do čeho jdu, nicméně jako pro  dítě štěstěny  to dobře dopadlo.

K odletu z hnízda každé ptáče potřebuje křídla. 

L.P.1961 započal start mého třicetiletého vojenského života  na LAFRANCONI . Škola  byla vojenské sportovní  gymnasium  v městě s rankem  dobrého žití  - Bratislavě . Bratislava je unikátním případem Trojmezí kde se nacházel náš úžasný areál školy a sportu. Na místě periferie je jediným hlavním městem, kde se stýkají tři státy  Slovensko, Rakousko a Maďarsko. Areál Lafranconi je na břehu Dunaje, vedle botanické zahrady. Před školou byla stanice tramvaje jedoucí do centra města po nábřeží Dunaje s výstupní stanicí před hotelem Carlton   který  byl  pro mne výkladní skříní  Světa  bohatých.

Lafranconi byla prodchnuta krédem uč se a sportuj . Orientace školy na sport a vyšší vzdělání spolu s vojenskou  disciplinou a životem v  kolektivu chytrých  kluků , sportovců, muzikantů z celé republiky byla mému rozvoji náramně prospěšná . Vojna je nejlepší škola bratrství , smyslu pro povinnost a vzájemného respektu.
V zimě jsme jezdili do hotelů Volarezi na lyžařský výcvik, chodili jsme do tanečních v sousedícím PKO a zkoušeli jsme tančit rock  který se i k nám dobelhal. Každý  musel navštěvovat jeden kulturní kroužk.
Dostali jsme  opravdové pušky a den měl pevný vojenský řád . Den začínal náročnou rozcvičkou.  Studium, sport, pravidelná  hodnotná  strava a lékařská péče v tomto období rozvoje osobnosti mne dala ten správný  strart do dalšího života ze kterého stále těžím.
Miloval jsem "vycházky dírou v plotě" za sluněním a koupáním v Karloveském rameni  Dunaje , výpravy do přilehlých vinic a honičky s hlídači.....Nakonec jsem byl zkrocen, vojna mne zformovala  , při  řádných vycházkách  jsem se toulal po Starém městě  , začal se zajímat o hitorii a chodil jsem  na kulturní akce.

Měl  jsem i své sny, maloval jsem. Snil jsem o plavbě Raketou do Vídně, která denně profrčela pod našimi okny.Tento sen jsem si splnil v polovině života, když jsme s Haničkou pansky ve Vídni pobyli  a echt maršála Radezkého řízek známého jako vídeňský řízek  okusili. Návštěva Hofburku  a pracovny  císaře Franze Josefa  opravila můj  náhled na "úpění" pod Rakouskem.

Kánonem ženské krásy byla pro mne Gina Lollobrigida., hudebním idolem byl pro mne Elvis Presley.

Ta fotografie připomínající vězení byl  pokus o alegorii, nejednu jseme měli pocity vězňů. Vycházková uniforma byla ale  parádní, kalhoty byly s "generálskými" lampasy, čepice oficírská brigadýrka  a když jsme mašírovali, všechny holky plakaly.  Zažívali jsme  také pocity fičůrů.

V Evropě panoval mír a tak  válečná reinkarnace  nás minula. Měli jsme štěstí, že jsme přišli o  povyražení  o které nikdo z nás nestál.

Nejraději jsem měl akademického malíře , bohéma Antonína Smažila, který nás učil deskriptivní geometrii a nepovinný předmět výtvarnou výchovu. Docházel jsem k němu do ateliéru   malovat a tak jsem jeho soukromý odboj měl z první ruky. Ano i pro mne  se to jevilo tak , jak tvrdil Smažil že  " Bratislava je poslední výspa civilizace na Východě ". Na povel vztyk , pozor a hlášení staršího čety na začátku hodiny mávnul rukou  s poznámkou  " jen si zase berani zalehněte". S železnou pravidelností přicházel na hodinu opožděně ale o kolik později přišel, o to dříve odešel etc.

V malování jsme  měl  konkurenci   a seznal jsem se zármutkem, že štětcem a paletou se živit  nemohu. Moje kojná (vojna) také měla se  mnou zcela jiné plány.

L.P.1964 jsem pochodoval pořadovým krokem do Vyššího vojenského učiliště dnes Veliteství výcviku-Vojenské akademie. Byl to stále ještě lágr vojenských baráků po Wermachtu  na kopaninách až za Dědicemi. Spali jsme zprvu celá četa v jedné místnosti, když jsme nastoupili do učiliště, tak prvním úkolem bylo nacpat si slamník z hromady slámy na dvoře. Nastalo období bojového drilu od ovládání samopalu až po tank, další vzdělání a  výcvik v mnoha dovednostech  hodnotím kladně. Proč jsem se nestal letcem? Proto, že na tyto profese měla armáda při mém skončení žižkárny dostatek zájemců z civilu.

Mým guru vojenství byl učitel taktiky pplk.Ladislav Surový . Já jsem si v patrontašce odnesl jeho metodiku rozhodování velitele (pochopení zámyslu nadřízeného-zhodnocení situace nepřítele-zhodnocení situace vlastní-rozhodnutí -vyjevení plánu jak na to/vydání rozkazu ) - kdy zbývá již jenom zvítězit . Nomen omen je rozhodnutí, bez rozhodnutí nemůžete nic učinit a bez činu nemůžete zvítězit. Nic lepšího jsem zatím neobjevil a tak tuto metodiku stále  používám pro rozhodování, když  na místo pochopení zámyslu nadřízeného jsem dosadil  pochopení základních principů  v dané věci a za nepřítele jsem dosadil soupeře. 

L.P. 1967 jako poručík jsem stále ještě pořadovýn krokem pochodoval k bojovému útvaru, štěstíčko se na mne však opět usmálo, byl to regiment v famous  lázeňském městě  - Karlových Varech. .  Bylo to opět terno, tady se mne věru zalíbilo a tak jsem zde usadil. Krajina kolem je krásná se spoustou mystických míst. Pod jedním , Andělským hradem, jsem vybudoval vlastníma rukama Můj Svět. Začal,jsem pokukovat jak vzít  další osud  do svých rukou a  když jsem  nakonec svlékl uniformu , otěže osudu jsem třímal ve svých rukou  pevně. 

Armáda si osvojuje nejnovější technologie jako první a já chtěl být při tom. Cením si vojenského vzdělání a ovládání všelikých zbraní , fyzické zdatnosti, schopnosti podřídit se ale také řídit druhé. Vojna  posílila  ve mne nebojsu  a moje vlastenecké cítění , můj den dostal   pevný řád . Krédo vojenského výcviku  "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" se rozhodně zúročilo. Neměl jsem problém již jako vojenský veterán s 5 náboji v Africké buši  ulovit  5 kusů zvěře na měsíc potravy, či s mladými nadšenci horského treku proběhnout hory Sicílie nebo vyškrábat se na živou sopku Stromboli. O tom, že mám potuchu o "nejoblíbenější zábavě lidstva" je  bonus  mého vojenského vzdělání ač velmi nerad bych jej  prubovati musel . 

Intelektuálním kanónem ze světa matematiky mne  vyzbrojil pan profesor Škrášek.  Studium jsem skončil státní zkoušku z matematiky v oboru teorie pravděpodobnosti. S povděkem  používám mnohé  co jsem se tehdá přiučil abych se vypořádal  za pomocí vědy se záplavou informací (S=log22N=N=2)a tsunami entropie kterými jsme obklopováni.

Ve  vzpomínkovém pozitivizmu ( útrapy zapomenuty, dobré připomínáno) se mne jeví vojna jako pochod  s famous Radetzky marchem , kterým Vídenští filharmonici  každoročně ve svém  Novoročním koncertu   posluchačům dodávájí  odhodlání poprat se s osudem vojenským stylem to je jasně vědět co chci a  nikdy to nevzdávat. Jsem členem  Spolku Radecký Praha.

L.P.1988 jsem armádu opustil .  Ius est ars boni et aequi   se stala pro mne  novou službou Vlasti a to  plně v mojí režiji.  Svůj další osud jsem  konečně vzal do svých rukou, když jsem  svlékl uniformu. 

Reportáž o  Mission  Lafranconi 2016 s partou nostalgických spolužáků včetně noclehu ve škole a rozvičce na atletickém stadionu  po 52 letech je na mém f. z 20.8.2016. Vela foto.  Coment napísán po slovensky lebo slovenčinu som nezabudol.

Kapka štěstí je lepší než sud rozumu  (Menandros

Moudrost znamená vědět,  dovednost znamená vědět jak to udělat a ctností je udělat to.

....................................

Všezvěd Všudybyl byl společníkem Jana Amose Komenského v Labyrintu světa a ráji srdce  to jest světlém vymalování, kterak v tom Světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání. 

Poutník si prohlíží náměstí Světa i tu vidí jak málo zahálčivých lidí zde vidí. Většina se  zaobírá nějakou prací neužitečnou. Dělí se mezi sebou o odpdky které nasbírali ,či sem tam jako klády a kamení tahali, či kladkami vytahovali vzhůru a zase spouštěli dolů. Zbytek lidu se  zaobíral zvonci,měšci, zrcadli či jinými tretkami. Někteří se i smáli, honili a chytali. Téměř všude mezi nimi byli jacísi  úředníci, kteří jim takové věci nařizovali a horlivě rozměřovali.

Dáno pod Klopoty dne 13.prosince 1623
Tvé Jasnosti oddaný sluha J.A.Komenský